HISTORIE KNIHOVNY

  1. Letopočty
  2. Úvod k českému a německému knihovnictví
  3. Zrod českého knihovnictví
  4. Vznik Lidové české knihovny v Liberci
  5. Německé knihovnictví v Liberci
  6. Bücherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik
  7. Úvod k poválečnému vývoji české knihovny v Liberci
  8. Zrod české městské knihovny v Liberci v roce 1945
  9. Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého v Liberci
10. Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého rok před sloučením
11. Krátký příspěvek k vývoji vědecké knihovny v letech 1945 - 1958
12. 1958 - 1963 První období sloučené knihovny
13. 1964 - 1971
14. 70. a 80. léta
15. Knihovna po roce 1989
16. Položení základního kamene nové knihovny
17. Post scriptum

(text z knihy KŘÍČEK, Václav - TROJANOVÁ, Kateřina. Malé dějiny knihovny : Pamětní spis. 1. vyd. Liberec : SVK Liberec, 1994. 110 s., 16 fotogr. ISBN 80-85874-00-8)

Krajská vědecká knihovna se považuje za dědičku české a německé knihovnické tradice v Liberci (Reichenberg):

  • 1759: knihovna děkana P. Antona Kopsche
  • 1846: první veřejná půjčovna knih
  • 1863knihovna spolku Česká beseda
  • 1885Deutsche Volksbibliothek
  • 1901první německá veřejná knihovna
  • 1904první česká veřejná knihovna
  • 1924Bücherei der Deutschen
  • 1938uzavření české veřejné knihovny
  • 1945Státní studijní knihovna (sloučení českých a německých fondů)
  • 1947právo povinného výtisku (do r. 1995)
  • 1954požár, 250 000 svazků zničeno
  • 1959sloučení veřejné a vědecké knihovny
  • 1990vznik Státní vědecké knihovny
  • 1995projekt novostavby knihovny „Stavba smíření“ pod záštitou prezidentů V. Havla a R. Herzoga
  • 1996zahájení stavby
  • 1997položení základního kamene
  • 2000.9.11.: slavnostní otevření nové knihovny
  • 2001.8.3.: otevření knihovny pro veřejnost

 

Město Liberec bylo v 18. století malým provinčním městečkem, které žilo poklidným životem soukenických mistrů a jejich tovaryšů. Nikdo z obyvatel městečka neměl tušení, jakým přerodem projde jejich domov v následujícím století.

19. století přetvořilo Liberec ve velkou průmyslovou aglomeraci s velkým významem pro hospodářství Rakouské (Rakousko-Uherské) monarchie.

Vedle průmyslového centra se Liberec, převážně osídlený Němci, stal také jedním z hlavních center německého liberálního myšlení v monarchii.Předělem byl rok 1848 , kdy se liberalismus stal nosnou myšlenkou v politickém životě státu.

Ve druhé polovině 19. století se ve společenském životě Liberce začínají projevovat první známky kulturního se střetávání hospodářsky a politicky vyspělejších Němců a o svá práva se hlásících Čechů, kteří postupně začínají dohánět Němce. Liberečtí Němci velice neradi sledovali emancipační snahy libereckých Čechů, protože Liberec začali považovat za centrum německých Čech.

Soupeření obou táborů se především odráželo na poli kulturním a postupem doby se přeneslo i do oblasti politické. Toto soupeření nabylo na intenzitě na počátku 20. století a vyvrcholilo ve dvou událostech a sice v roce 1918 vznikem Československé republiky a následným pokusem Němců o odtržení a tragickými událostmi let 1938 - 1946.

Všechen tento politický pohyb se odrazil i na životě knihoven v Liberci, které nikdy nestály stranou tomuto dění, ale byly jeho nedílnou součástí.

Česká menšina v Liberci neměla nikdy lehké postavení. Politická reprezentace českých Němců považovala Liberec vždy za ryze německé město, a proto se snažila bránit jakémukoliv kulturnímu rozvoji libereckých Čechů. Dobrým nástrojem jim byla městská rada, kterou především ovládala Německá národní strana (Deutsche National Partei). Z těchto důvodů se kulturní život Čechů opíral především o svépomoc a podporu spolků a sdružení z vnitrozemí.

Česká kultura v Liberci se začala formovat v církevní oblasti. Už před rokem 1848 si Češi vymohli možnost české zpovědi a též dostávat české rozhřešení. Během 50. let 19. století, po mnohých podpisových akcích a opětovných žádostech, nařídilo litoměřické biskupství libereckému děkanovi, aby zajistil vždy jednu neděli v měsíci česká kázání. Pro tento účel byl jmenován kaplan P. Antonín Čapek, který však pro svůj věk a nemoc musel roku 1856 zanechat činnosti. Po něm přišel do Liberce až 10. září 1859 P. Josef Bernát, rodák z Modřišic u Turnova (orig. Modřice u Turnova).

Do této doby se liberecké děkanství všemožně snažilo dosáhnout zrušení českých kázání, ale naštěstí nebyly tyto hlasy vyslyšeny.

S příchodem pátera Bernáta se pro liberecké Čechy mnohé změnilo. Tento neúnavný kněz nejprve vymohl na diecézi rozšíření českých kázání na každou druhou neděli v měsíci a spolu s českými farníky založil "Kostelní fond pro české služby boží v Liberci". Čeští věřící se začali scházet v hostinci U řetězu (dnes hotel Praha), kde si také předplatili odběr Národních listů a dalších českých tiskovin, což dokládá i Jan Neruda v jednom ze svých fejetonů o Liberci.

Brzy se tato společnost rozhodla založit spolek s názvem Česká beseda. Mimo to bylo rozhoduto založit českou knihovnu. Společnost uspořádala dva plesy, z jejichž výtěžků se částečně financovalo založení knihovny. První z plesů se konal 9. února 1862 v restauraci Střelnice a vynesl 110 zlatých. Druhý proběhl ve Vesci 9. března 1862 v hostinci Teichmühle a čistý zisk věnovaný knihovně činil 11 zlatých. Mimo tyto dvě akce byla uspořádána ještě peněžní sbírka mezi Liberečany a v Národních listech vyšla výzva na peněžitou a knižní podporu vznikající knihovny. Ohlas mezi čtenáři byl obrovský, neboť do Liberce začaly proudit zásilky knih a potřebných financí. Nejhorlivější podporovatelé byli opět kněží, např. P. Jan Karel Škoda zaslal 50 svazků, P. Antonín Hora 18 svazků a sám P. Josef Bernát věnoval svou knihovnu o 20 svazcích. Do 9. května 1863 sbírka vynesla 20 zlatých 99 krejcarů a 140 knih. Toto byl základ knihovny České besedy. Přípravný výbor spolku pověřil prozatímní správou knihovny P. Josefa Bernáta, v jehož bytě na děkanství začala svůj provoz (budova v Kostelní ulici vedle zdravotní školy). Výbor se také usnesl, že každý člen přispěje 20 krejcary na provoz spolku a především na výlohy za časopisy Národní listy, Hlas, Lumír, Humoristické listy, Brejle a Reforma. První česká knihovna v Liberci zahájila oficiálně svůj provoz 10. května 1863, kdy po potvrzení stanov České besedy pražským místodržitelstvím byl zvolen řádný výbor spolku a ten jmenoval P. Josefa Bernáta knihovníkem. Knihovna plnila zvláště funkci vzdělávací a její fond se díky bohatým darům stále rozrůstal. Knihovna čítala k 1. únoru 1864 již 226 svazků a v témže roce výlohy na ni činily 51 zlatých 51 krejcarů. O dva roky později měla knihovna již 497 knih, a proto byla 2. května 1867 přemístěna z bytu P. Josefa Bernáta do spolkových místností. Fond knihovny se rozšiřoval jednak nákupem za peníze, získané na plesech a při sbírkách, ale také dary, jež stále zasílali čeští vlastenci, mezi nimiž najdeme taková jména jako Ignác Leopold Kobr (pražský knihkupec a nakladatel) nebo Jan Evangelista Purkyně, který "zaslal 18. června 1864 přátelský dopis, a ujišťuje, že přičiní se o sbírání knih pro knihovnu České besedy liberecké" (viz Paměti České besedy v Liberci, fotokopie rukopisu napsaného Františkem Machem roku 1885, s. 19), což také jako předseda Umělecké besedy učinil. Karel Slavoj Amerling zaslal několik ročníků Časopisu českého musea, Emil Holub přispěl svou knihou Sedm let v jižní Africe a Brehmovým Životem zvířat aj. Další finanční prostředky se získávaly také prodejem starých novin a nevhodné literatury, čímž si Beseda mohla připsat na konto 59 zlatých a 2 krejcary.

Začátek 70. let byl pro spolek velmi těžký. Uvnitř Besedy došlo k velkým rozporům, které hrozily rozpadem. O knihovnu, která se stejně jako spolek stěhovala z místa na místo, nikdo mnoho nepečoval. Avšak i v této době pokračovali čeští vlastenci v zasílání knih a finančních částek pro knihovnu. Nejvíce knih tehdy zaslal pan Adolf Šimek, tajemník v Bělé pod Bezdězem, který jen za rok 1871 poslal 43 knih. Jeho štědrost byla 2. dubna téhož roku oceněna na valné hromadě spolku jmenováním čestným členem.

Ani druhá polovina 70. let nebyla ke spolku příznivě nakloněna. I když spory se uklidnily, potýkala se Česká beseda s nedostatkem peněz a neustálým stěhováním. Nejvíce tím trpěla spolková knihovna. Roku 1880 dosáhla situace kritického stavu. Veškerý majetek spolku až na knihovnu byl rozprodán, aby mohly být splaceny dluhy. V následujícím roce se situace začala měnit k lepšímu nejen pro spolek, ale i pro liberecké Čechy.

Novým knihovníkem po dlouhém bezvládí se stal Karel Pekárek, který provedl revizi fondu knihovny a vyhotovil nový seznam.

Druhou nejstarší českou knihovnu v Liberci založil podpůrný spolek Dobročin, který vznikl roku 1866. Ve stanovách si vytýčil cíl "péči o duševní vzdělání, kteréhož se mělo dle článku 2, odstavce c, docíliti zařizováním knihovny z knih zábavných, poučných a časopisů, dle odstavce d, pořádáním přednášek, zábav a jiných" (viz TOMSA, F.: Dějiny podporovacího spolku Dobročin v Liberci. Liberec 1926, s. 45). Po překonání počátečních těžkostí oznámil předseda spolku dne 23. ledna 1876, že "přičiněním několika údů, jakož i laskavostí některých pánů knihkupců a údů darovány knihy k zařízení nové knihovny v ceně více zlatých" (viz TOMSA, F.: cit. dílo, s. 45). 12. listopadu 1876 byl jmenován prvním knihovníkem pan Josef Izajdes a byla stanovena výpůjční doba na každou neděli od 7 do 9 hodin večer. Knihovna působila vedle knihoven dalších českých spolků, např.Česká beseda, Sokol, Barák, Slovan aj. až do roku 1906, kdy se připojila k Lidové české knihovně v Liberci.

Od 80. let 19. století se život libereckých Čechů začal prudce měnit. V roce 1881 po mnoha bojích a žádostech zřídila Ústřední matice školská v Liberci pětitřídní českou školu, která přivedla do města české učitelstvo. Vedle učitelů přibylo do Liberce i mnoho státních úředníků či pracovníků železnice, hlásících se k české národnosti. Příliv těchto lidí obohatil spolkový život, a tak na konci 19. století působila ve městě řada českých spolků a jednot, z nichž osm mělo vlastní knihovnu. "Výběr knih byl ve všech knihovnách skoro týž, do mnohých se dostaly bezcenné spisy, ba i otravné krváky," píše v roce 1930 řídící učitel Ladislav Číla ve sborníku Okresního osvětového sboru "Prvních deset let 1920 - 1930". Tato situace přivedla některé liberecké činovníky na myšlenku sloučit všechny knihovny v jednu velkou veřejnou.

Dne 26. dubna 1904 svolali členové místního Sokola veřejnou schůzi, na níž učitel Ladislav Číla přednesl řeč na téma "Co máme čísti a kterak se můžeme vzdělávati". Přednáška sklidila obrovský úspěch, takže na závěr schůze byla odhlasována rezoluce, v níž signatáři vyzvali ostatní české spolky v Liberci ke sloučení všech knihoven a vytvoření velké české veřejné knihovny s čítárnou. Zvláště se ve výzvě obrátili na Českou besedu, kterou žádali o poskytnutí knihovních místností v prostoru nově dostavěného Národního domu (dnes hotel Česká beseda).

Návrh se setkal se souhlasem většiny spolků, a tak již v červnu 1904 začaly jednotlivé spolky skládat své knihovny do místností v 1. patře Národního domu.

Pro zajímavost Česká beseda věnovala 946 svazků, Národní jednota severočeská 524, Sokol 415 a Barák 186 svazků. 1. února 1906 se připojily spolky Dobročin se 406, Slovan se 100 a jako poslední přispěly 3. února 1921 Mírumil s 325 a Spolek vysloužilců se 135 svazky.

Nová knihovna dostala název Lidová česká knihovna a pro její správu bylo vytvořeno knihovní kuratorium, do kterého každý spolek vyslal tři členy. Na první schůzce byl předsedou zvolen řídící učitel Ladislav Číla, jednatelem Karel Drbohlav a pokladníkem Jindřich Havlíček. Funkci knihovníka zastával Ferdinand Příhoda. Kuratorium se rovněž usneslo na výši finančních příspěvků jednotlivých spolků. Před otevřením knihovny pro veřejnost byl proveden soupis knih, při němž "byly nevhodné spisy vyloučeny, ostatní dle autorů srovnány, duplikáty vyměněny s jinými vzdálenými knihovnami a zřízeny již v roce 1904 tištěné seznamy pro čtenáře" (viz sborník Prvních deset let, 1920-1930, Okresní osvětový sbor, Liberec 1930, příspěvek Ladislava Číly, s. 60). Vedle vlastní půjčovny knih byla zřízena i čítárna, která odebírala na šedesát různých českých časopisů a novin. Financování odběru periodik se dělo za přispění pražské městské rady, která zasílala 26 časopisů za pouhé poštovné, a několik redakcí, které zasílaly své časopisy se slevou. Knihovna se těšila mezi libereckými Čechy velké oblibě, což se odrazilo v hojné návštěvnosti. Brzy ale nastaly potíže s umístěním knihovny v patře Národního domu a jak píše Ladislav Číla ve svém příspěvku "návštěva knihovny byla tak četná, že ruch v 1. posch. byl nepříjemný pro vykonávání hotelové živnosti". Kuratorium rozhodlo o přenesení knihovny do suterénu budovy. Tyto prostory byly však zcela nevyhovující, zejména pro jejich vlhkost, a proto se již před první světovou válkou uvažovalo o získání nových místností.

Pro léta 1904 - 1918 se nám bohužel nezachovala žádná knihovní statistika, která by nás informovala o růstu fondu, počtu čtenářů, výši výdajů na provoz, množství půjčených svazků nebo o výši čtenářských poplatků.

Společenský život a také život knihovny utlumil příchod 1. světové války. Všem spolkům a společenským organizacím byla pozastavena činnost, a tím knihovna přišla o důležitý zdroj financí. Řada předních osobností libereckého společenského života byla odvedena na frontu a s nimi odešli bojovat i obyčejní čtenáři. Během krušných válečných let knihovnu i nadále spravoval Ferdinand Příhoda, jehož zásluhou přešla chlouba libereckých Čechů do Československé republiky bez větší újmy.

Roku 1919 Národní shromáždění přijalo knihovnický zákon, který ukládal obcím zřídit obecní knihovny a čítárny. V obcích s národnostní menšinou zákon ukládal zřízení knihovny i pro příslušníky dané menšiny. Provoz těchto institucí měl být částečně hrazen obcí, z jejího rozpočtu, a zákon dále stanovil, že knihovník musí mít středoškolské vzdělání a podstoupit knihovnické školení.

Uplatnění zákona způsobilo zlom v životě liberecké české knihovny. Od července 1920 až do května 1921 byla knihovna mimo provoz. Během uzavření byla provedena revize fondu a byly vydány nové soupisy. Došlo též ke změně názvu z Lidové české knihovny na Českou knihovnu obecní. Dosavadní kuratorium se přetvořilo v knihovní radu, v jejímž čele stanul opět Ladislav Číla. Knihovníkem zůstal i nadále Ferdinand Příhoda, ačkoli neměl knihovnické vzdělání. Knihovní rada přihlédla k jeho obětavosti s jakou až doposud pečoval o knižní fond. Ferdinand Příhoda zemřel 5. března 1925 a jeho místo převzal učitel Jindřich Stojánek.

Česká knihovna obecní se záhy přihlásila u městské rady o práva a výhody, které jí ze zákona náležely. Liberecká městská rada velice nerada naplňovala, co jí ukládal zákon. Na žádost knihovní rady o poskytnutí nových místností odpověděla záporně s odůvodněním, že v celém Liberci nejsou žádné vhodné obecní prostory pro knihovnu volné. V otázce subvencí městská rada knihovně vyhověla, ale určila takový klíč, který poskytovanou sumu snížil. Finanční podpora z městské pokladny činila 50 haléřů na každého českého obyvatele, což ročně představovalo 2.450 Kč. Podpora německým knihovnám ve městě byla mnohonásobně větší. Knihovní rada se proti rozhodnutí města postavila a vedla proti němu stížnost. V roce 1922 byla městská rada nucena zvýšit poskytovanou sumu na 70 haléřů na každého českého obyvatele. I po této úpravě byly rozdíly mezi dotacemi pro německé knihovny a českou knihovnu neúměrné. Zástupci Čechů v městské radě se i nadále snažili prosadit pro rozdělování dotací národnostní klíč, což byl poměr mezi počtem Čechů a Němců, žijících ve městě. Tento klíč se podařilo prosadit až v roce 1925, kdy městská rada žádala od správního výboru povolení obecních přírážek, v čemž jí správní výbor vyhověl, ale pod podmínkou přijetí národnostního klíče pro rozdělování finančních příspěvků pro knihovny.

Jak vyplývá z předcházejícího textu, uvažovala knihovní rada (kuratorium) již před první světovou válkou o přemístění knihovny z prostorů v Národním domě. Tyto úvahy po dobu války utichly, ale po jejím skončení a vzniku republiky nabývaly stále většího významu. Po zamítavém stanovisku městské rady na žádost o přidělení nových prostor našla knihovna nové působiště ve dvoře policejního ředitelství (v dnešní Blažkově ulici č. 6). V roce 1929 si knihovna k užívání zařídila ještě další dvě místnosti. V této budově knihovna setrvala až do svého konce v roce 1938.

O působení knihovny ve třicátých letech se nezachovaly bohužel žádné bližší informace. Pouze je možno z útržkovitých zmínek pamětníků přibližně nastínit konec knihovny v roce 1938. Osud knihovny byl po podpisu mnichovské dohody velice chmurný. Těsně před obsazením Liberce německou armádou byla většina fondu knihovny odvezena do Turnova. Zde byla uložena na velmi nešťastném míste, a sice na půdě, do které zatékalo. V roce 1945 při jejím vyzvednutí byla většina svazků zničena vlhkem. Ostatní knihy, které zkáze unikly, si převezl Okresní archiv v Liberci, kde jsou uloženy dodnes (ústní svědectví pana Vladimíra Rudy podané panu Václavu Carvovi). Knihy, které zůstaly v Liberci, vyházela Hitlerjugend na valníky a odvezla do stoupy (písemné svědectví Vojtěcha Roznera).

Vedle vlastní České knihovny obecní v Liberci vznikla v roce 1922 též Obvodová knihovna, která měla zvláštní správu, v jejímž čele stál profesor českého gymnasia Stanislav Balcar a jednatelem byla odborná učitelka paní Kobosilová-Šorejsová. Úkolem tohoto zařízení bylo zakládat české knihovny v libereckém kraji. Knihy byly rozděleny v roce 1922 takto - Žďár, Pavlovice, Frýdlant v Čechách, Hrádek nad Nisou, Mšeno a Ruprechtice po 90 svazcích, v roce 1924 Pěnčín a Dolní Růžodol po 30 svazcích, Harcov, Příchovice, Dlouhý Most a Nová Ves u Chrastavy po 50 svazcích.

V libereckém okrese tedy byly k roku 1929 dvě předválečné knihovny v Liberci a Horním Růžodole, jedna soukromá knihovna, kterou spravovali sociální demokraté (Staré Pavlovice) a dále působilo sedmnáct knihoven veřejných.

Počátky veřejného knihovnictví v Liberci jsou spojeny s postavou libereckého děkana P. Antona Kopsche, rodáka z Chrastavy, který roku 1759 založil první libereckou knihovnu při kostelu sv. Kříže. Důvody, vedoucí jej k tomuto kroku, vyjádřil takto: "... damit die ankommende junge H. Geistliche und Kappeläne, welche mehrentheils armer Eltern Kinder seynd, sich durch solcher Bücher Gebrauch, deren sie sich in erwehnter Bibliothek allstets, keineswegs aber ausserwärts bedienen können in Predigten und christlichen Lehrer habilitieren sollen."

("... aby se přicházející mladí páni duchovní a kaplani, kteří větším dílem chudých rodičů děti jsou, mohli skrze užívání takových knih, jichž v zmíněné bibliotéce neustále mohou používati, v kázání a křesťanském učení vzdělávati.")

Knihovna byla určena, jak vyplývá z citátu, především ke vzdělávání mladých duchovních, takže nelze hovořit o veřejné knihovně v pravém slova smyslu. Při založení knihovna čítala 1.163 svazků. Na její provoz a rozšiřování založil Anton Kopsch nadaci, do níž vložil základní jmění ve výši 400 rýnských zlatých. Ve stanovách nadace bylo zakotveno, že o správu knihovny pečuje vždy třetí kaplan, který má nárok na roční úhradu ve výši šesti rýnských zlatých.

Tato první liberecká knihovna se dochovala do současnosti ve své původní podobě. Je umístěna nad sakristií kostela sv. Kříže jako za děkana P. Antona Kopsche. Místnost je bohatě zdobena freskami a dobovým nábytkem. Knihovna patří libereckému arciděkanství a dnes čítá 2.000 svazků převážně náboženské literatury, psané latinsky a německy.

V první polovině 19. století se objevily pokusy o zřízení soukromých půjčoven knih. První uskutečnil Johann Heinrich Wurscherer (též Wilhelmy). Roku 1824 si podal žádost na guberniální úřad, ale ten ji zamítl. Ještě 18. dubna 1836 informuje magistrát města krajský úřad v Mladé Boleslavi, že ve městě neexistuje žádná půjčovna knih. Jak je patrno, měl metternichovský režim velkou obavu z veřejných půjčoven knih, jakožto místa šíření nežádoucích myšlenek.

O deset let později, roku 1846, úřady povolily zřízení veřejné půjčovny knih. Otevřel ji August Klöbel ve Frýdlantské ulici. Klöbel měl ve fondu především "rytířské, raubířské a strašidelné historie", ale i to byl velký pokrok na cestě k veřejnému knihovnictví. Za vypůjčení jedné knihy na týden čtenář zaplatil jeden krejcar. Roku 1861 byla otevřena další soukromá půjčovna knih ve Vídeňské ulici (dnes Moskevská). Jejím majitelem byl Ignaz Hauser a první čtenáři ji navštívili 1. července. Celkově měla 2.650 svazků a měsíční výpůjčné za jednu knihu činilo 35 krejcarů na měsíc a za 6 knih 1 zlatý.

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení zápasu mezi Čechy a Němci na politické scéně Předlitavska. Němci se cítili vedoucím národem v Předlitavsku a velice neradi sledovali růst českých ambicí. Češi se snažili získat uznání druhého národa v Předlitavsku.

Liberec, získavající postupně pozici centra českých Němců, prošel ve 2. polovině 19. století prudkými změnami. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva ve městě nastolil problém možnosti širšího sebevzdělávání, které veřejná knihovna umožňuje. Na počátku 80. let pracovala v Liberci řada německých zájmových, kulturních a politických spolků, které měly také své knihovny. Vedle těchto spolkových knihoven začala fungovat též knihovna Severočeského muzea (Nordböhmisches Gewerbemuseum). Žádná z těchto knihoven však nebyla plně orientována na nejširší čtenářskou veřejnost.

10. listopadu 1882 se usnesl Liberecký učitelský spolek (Reichenberger Lehrerverein) na založení německé lidové knihovny. 2. února 1885 spolek otevřel knihovnu nesoucí název Deutsche Volksbibliothek. Na konci prvního roku své činnosti měla již 8.940 svazků a ve školním roce 1888/89 dosáhla rozšíření fondu na 10.632 svazků. Ani tento počin učitelského spolku brzy nestačil požadavkům rozrůstajícího se města.

V roce 1896 navrhl starosta Liberce dr. Franz Bayer vystavět novou knihovnu s čítárnou. Městská rada tento návrh nepřijala, ale odhlasovala si, že tuto myšlenku bude "vésti v patrnosti". Teprve 27. listopadu 1900 městské zastupitelstvo rozhodlo o zřízení knihovny v prostorách radnice, které se uvolnily po Obchodní a živnostenské komoře, jež se během prosince t. r. přestěhovala do nové budovy na Franz Josef-Strasse 9 (dnes Masarykova tř. č. 9). Základní kapitál na provoz a vybavení knihovny činil 750 zlatých (v přepočtu 1.500 K), které ještě v roce 1896 odkázal na zřízení knihovny poštovní administrátor Friedrich Wenzel Jarisch. Dalšími finančními prostředky na provoz byly různé peněžní dary a sbírky. Při otevření knihovny daroval liberecký průmyslník a mecenáš Heinrich von Liebieg 20.000 K. Po smrti (1904) odkázal knihovně 100.000 K. Nově vzniklou knihovnu finančně podpořila též Reichenberger Sparkasse (Liberecká spořitelna). Dalším vydatným zdrojem financí byly též sbírky mezi obyvatelstvem, z nichž jedna vynesla dokonce 11.000 K.

Základem fondu knihovny byly svazky shromážděné Libereckým učitelským spolkem z jeho Německé lidové knihovny. Další knihy zakoupily a shromáždily tyto liberecké spolky Verein Reisender Kaufleute (Spolek obchodních cestujících), Deutscher Sprachverein (Spolek pro německou řeč), Verein deutscher Ärzte (Spolek německých lékařů), Deutscher Gebirgsverein (Spolek německých turistů), Deutscher Alpenverein (Spolek německých alpinistů). Německá lidová knihovna měla ke 30. říjnu 1901 čítárnu se 70 časopisy a novinami a čtenářskou příručkou o 192 svazcích, půjčovna obsahovala 5.100 svazků. Knihovna byla pro veřejnost otevřena 7. ledna 1901. V roce 1908 po vzoru Vídně a Mnichova bylo zřízeno hudební oddělení, které se během několika málo let rozrostlo do úctyhodných rozměrů. Růst fondů knihovny způsobil, že v roce 1909 ji bylo nutno přemístit do bývalého hostince Reichenberger Hof (dnes Naivní divadlo v Moskevské ulici), kde knihovna pracovala až do roku 1945.

Vznik Bücherei der Deutschen jakožto vrcholné instituce německého knihovnictví v Československé republice nebyl náhodný. Odrazil se v něm vztah Němců k nově vzniklému státu.

Československá republika českým Němcům, jak jí ukládaly mírové smlouvy ze Saint Germain, zajistila kulturní autonomii. Německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci a křesťanští sociálové) se snažily získat pro české Němce i autonomii politickou a uznání Němců jak druhého státního národa.

Čeští Němci, kteří do rozpadu monarchie netvořili jeden kulturní celek, se začali více kulturně, hospodářsky a především politicky sjednocovat. Důvodem byla lepší možnost čelit českým kulturním tlakům, které byly u převažujícího národa zcela logické. Výrazem tohoto postupného sjednocování byl i vznik nového označení pro české Němce, a sice sudetští Němci.

Centrem německého národního života v Československu se stal Liberec, kam bylo rozhodnuto přeložit německou universitu z Prahy. V roce 1921 došla politická a hospodářská reprezentace sudetských Němců k názoru, že je nutné také založit universitní knihovnu, která by zároveň plnila funkci knihovny národní. Nakonec zůstalo jen u té, neboť universita přeložena nebyla.

26. května 1923 ve 4 hodiny odpoledne vznikl spolek pro založení knihovny, který nesl název Verein "Bücherei der Deutschen". Jeho vznik byl povolen státními úřady v Praze již 10. června 1922. Akt ustavení spolku se děl za předsednictví Karla Kirchhofa, presidenta liberecké Obchodní a živnostenské komory. Vedením spolku byl pověřen universitní profesor dr. Erich Gierach. Mezi zakládajícími členy můžeme číst jména předních osobností sudetoněmeckého politického, kulturního, vědeckého a hospodářského života. K těm nejznámějším patřili liberecký velkoprůmyslník Theodor Liebieg, majitel frýdlantského panství dr. Franz Clam-Gallas, poslanec a pozdější liberecký starosta Karl Kostka, rektor německé university v Praze prof. dr. Karl Kreibich, rektor německé techniky v Praze prof. dr. Wenzel, rektor německé techniky v Brně prof. dr. Ulrich, tehdejší liberecký starosta dr. Franz Bayer, spisovatel Friedrich Jaksch, již zmíněný dr. Gierach a jiní.

Stanovy spolku ukládaly jeho členům placení příspěvků, které měly být hlavním zdrojem financí pro vznikající knihovnu. Bylo stanoveno, že roční poplatek pro řadového člena bude 10 Kč. Příspěvek na otevření knihovny pro řadového člena byl stanoven na nejméně 100 Kč. Zakládající členové měli platit roční příspěvek 1.000 Kč a na knihovnu tento činil nejméně 5.000 Kč. Hlavní náplní práce spolku v začátcích jeho činnosti bylo zajistit brzké otevření knihovny. Prostory pro novou knihovnu poskytlo na návrh starosty dr. Franze Bayera město Liberec. Místnosti se nacházely na Novoměstském náměstí (dnes Sokolovské) v domě, stojícím na rohu náměstí a Mistrovského vrchu. Sklady nechal vybavit regály Theodor Liebieg. Knihy a časopisy pro knihovní fond byly shromažďovány z různých darů a pozůstalostí.

Sudetoněmečtí nakladatelé a vydavatelé na popud Franze Krauseho (vlastnil velké nakladatelství a též spolupracoval na vydávání německé bibliografie) se dohodli na zasílání jednoho výtisku zdarma. Základní jmění, z kterého byly v počátečním období hrazeny výdaje na knihovnu, činilo 28.000 Kč.

30. června 1924 byla Bücherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik slavnostně otevřena. Tohoto svátku se zúčastnili čelní představitelé sudetských Němců v Československu. Prvním ředitelem knihovny se stal spisovatel Friedrich Jaksch (psal pod pseudonymem Bodenreuth). Jmění knihovny bylo spravováno knihovním spolkem, který také rozhodoval o větších nákupech. Hned na počátku se podařilo zakoupit knihovny dvou významných osobností, a sice poslance Ernsta von Plenera a profesora Ottokara Webera. Knihovna prvního z nich čítala 1.000 a knihovna druhého 6.000 svazků. Ve 30. letech se podařilo získat knihovny universitního profesora dr. Rudolfa Wolkana a universitního profesora dr. Adolfa Hauffena.

Knihovna od samých počátků byla budována na vědeckých základech. Toto jí umožňovala velice úzká spolupráce s lipskou knihovnou (Deutsche Bücherei zu Leipzig), která byla ústřední metodickou knihovnou pro pruské a německé knihovny. Odborná pomoc se odrazila i na katalogizaci v Bücherei der Deutschen, která budovala dva základní katalogy. Jmenný katalog byl řazen podle pruské instrukce, což znamenalo řadit úřední listiny nikoli pod autora nebo název díla, ale pod korporaci, t. j. vydávající instituce. Předmětový katalog byl řazen podle potřeb čtenářů a zkušeností ostatních knihoven. Desetinný katalog budován nebyl. Vedle těchto základních katalogů řadili pracovníci knihovny několik katalogů speciálních, např. katalog sudetoněmeckých spisovatelů, vědců atd., v němž bylo možno najít nacionále jednotlivých osobností, jejich bydliště a přehled vydaných publikací. Tento katalog byl velmi ceněn. Ve studovně se nacházel katalog příruční knihovny např. v roce 1926 obsahoval na 4.000 svazků. Dalším speciálním katalogem byl katalog časopisů, ve kterém byla periodika řazena podle oborů, o kterých pojednávala.

V roce 1928 katalog popisoval na 60.000 různých titulů, studovna odebírala na 800 časopisů a knihovní příručka obsahovala 4.000 svazků. Vedle základních knihovnických služeb poskytovala knihovna i další speciální služby, jak pro čtenáře, tak pro ostatní knihovny. Zhotovovala rešerše, poskytovala meziknihovní výpůjční službu (také do zahraničí). Ostatním knihovnám podávala odborné rady pro zakládání a provoz knihoven. Ve 30. letech vznikla také myšlenka na vytvoření centrálního katalogu všech německých odborných knihoven v Československu. Bohužel, tento plán se již neuskutečnil. Knihovna během svého působení v letech 1924 - 1945 celkem třikrát změnila výpůjční řád, ale základní princip čtenářských poplatků byl zachován. Čtenář platil roční příspěvek, jehož zaplacení bylo vyznačeno na čtenářské legitimaci. Studenti platili nižší poplatky. Dále se platilo za pozdní vrácení knih. Členové knihovního spolku mohli služeb knihovny využívat bezplatně.

V roce 1925 byl do knihovny včleněn Ústav pro sudetoněmeckou vlastivědu (Anstalt für sudetendeutsche Heimatforschung), který založil předseda knihovního spolku dr. Erich Gierach. Ústav si kladl za cíl národopisně zmapovat území obývaná sudetskými Němci.

Na začátku 30. let přestávaly prostory vyhrazené pro knihovní sklady stačit. Proto knihovna požádala městskou radu o přidělení dalších prostor. Městská rada přidělila několik místností pro sklady v Zámecké ulici č. 6. I po přidělení těchto prostorů se knihovna potýkala s nedostatkem místa. Problém byl vyřešen 4. listopadu 1935, kdy se knihovna přestěhovala do ulice U věže č. 9, kde působila až do požáru v roce 1954. V průběhu 30. a 40. let vedení knihovního spolku a knihovny uvažovalo o vybudování nových skladovacích prostor. Do současnosti se nám zachoval spis, ve kterém lipská knihovna popisuje své sklady a doporučuje jejich výstavbu knihovně v Liberci.

Knihovna vydávala též vlastní bulletiny. Každý měsíc vycházely tištěné zprávy o dění v knihovně Mitteilungen der Bücherei der Deutschen. V roce 1928 začala vydávat časopis Anzeiger für die deutschen Bibliotheken in der Tschechoslowakei, který byl určen ostatním německým knihovnám v Československu. Časopis uveřejňoval výtahy z katalogů liberecké knihovny, aby se knihovny lépe orientovaly při žádostech o meziknihovní výpůjční službu. Vedle těchto dvou časopisů knihovna vydala u příležitosti 5. výročí svého trvání spis s názvem Die Bücherei der Deutschen in ihrem fünfjährigen Bestande.

Roku 1936 došlo ke změně ve vedení knihovního spolku. Dosavadní předseda dr. Erich Gierach odstoupil, neboť se stal profesorem mnichovské university a na jeho místo byl zvolen dr. Karl Gessner, zástupce Národní banky československé v Liberci.

V roce 1938 se postavení knihovny změnilo. Po podepsání mnichovské dohody a obsazení pohraničí Německem knihovna změnila svůj název na Bücherei der Deutschen, Nationalbibliothek der Deutschen im Sudetengau. Roku 1939 z funkce ředitele knihovny odstoupil Friedrich Jaksch. Co bylo důvodem jeho rezignace nám není dodnes známo. Na jeho místo byl jmenován dr. Ernst Tscherne, který knihovnu přebudoval na nástroj politiky NSDAP. Knihovna dostala opět nový název Bücherei des Reichsgaues Sudetenland. Během války se knihovna potýkala s nedostatkem financí a problémy, které přinášela válečná léta. Celkově lze říci, že doba 2. světové války byla pro knihovnu dobou úpadku. Ztratila svůj původní význam národní knihovny Němců, žijících v Československu a svou snahu po politické nestranosti (knihovna až do roku 1938 shromažďovala veškerou literaturu, ať byla jakékoliv politické orientace a bez ohledu na původ autora) zaměnila za ideologickou závislost na nacismu.

Na závěr bychom se měli zmínit ještě o dvou významných odborných knihovnách v Liberci, a sice knihovně Severočeského musea a knihovně Obchodní a živnostenské komory.

Knihovna Severočeského musea byla umístěna v jeho budově a obsahovala především odbornou literaturu z oblasti užitého umění, regionálních dějin a vlastivědy. V roce 1938 měla 14.000 svazků. Je také jedinou odbornou knihovnou v Liberci, kterou nepostihla žádná pohroma a nepřetržitě působí ve své původní podobě do dnešních dnů.

Knihovna Obchodní a živnostenské komory obsahovala především literaturu hospodářskou, právnickou a také výroční zprávy. Tímto svým složením byla neocenitelným zdrojem informací o hospodářském životě na Liberecku a nejen zde. Od roku 1897 byla umístěna v budově nové radnice a později (1900) se přestěhovala do budovy na Bayer-Strasse 9 (dnes Masarykova tř.). V roce 1938 knihovna měla ve fondu 45.000 svazků.

Euforie vládla jarem 1945. Znovuzískaná svoboda však s sebou přinesla i oběti na mnoha stranách. Do osvobozeného Liberce také přicházeli noví obyvatelé, aby posílili český živel. Mnozí z nich se zapojili do obnovy města. A Liberec brzy ožil i v kultuře. V budově divadla, které bylo pojmenováno po významném libereckém rodákovi F. X. Šaldovi, začal svou činnost profesionální soubor činohry a opery. Od roku 1949 zahájil své působení loutkářský soubor Krajské loutkové scény, později Naivního divadla. Také Severočeské museum a Oblastní galerie nezůstaly pozadu. Brzy po válce byla dána do provozu kina a od roku 1950 se promítaly filmy v letním kině.

Velmi důležitým stánkem kultury v obci i městě je knihovna. To si v poválečném Liberci uvědomili. Ne tak bohužel dnes, jak můžeme leckde pozorovat.

Kniha vždy po celá staletí představovala cosi jako pokladnici, v níž je ukryto bohatství, které povznáší ducha, dodává mravní sílu a vůli přežít. To si snad uvědomuje každý z nás při pohledu na naše národní dějiny.

Víme z předešlých kapitol, že Češi, ač žili zde v pohraničí v menšině, dokázali pro sebe vybudovat dokonce několik knihoven s velmi bohatým fondem. To vše bylo příchodem nacismu v mžiku zničeno a mnohaleté úsilí pošlapáno.

Vzhledem k tomu, že touha po české knize byla obrovská, začaly pracovat v Liberci po skončení války hned dvě knihovny. Nejprve budeme sledovat vývoj každé z nich samostatně tak, jak spěly ke svému sloučení v roce 1958. Jelikož se Liberecko i po válce zmítalo ve zmatcích, zvláště co se týkalo územního uspořádání, což se na vývoji nově vzniklé knihovny odrazilo, je pro přehlednost období po roce 1958 rozděleno do několika částí.

 

Předchůdkyně České lidové knihovny byla po dlouhá léta budována za podpory Čechů v Liberci a čítala asi 20.000 svazků (viz Rozner, Vojtěch: O zrodu české městské knihovny doplnit ještě, že edice je uvedena na té a té str.) a naposledy byla umístěna v Hrnčířské ulici č. 6 (dnes Blažkova ul.).

Ještě 12. května 1945 v Liberci normálně půjčovala německá Stadtbücherei v Moskevské ulici č. 18. Její místnosti byly později zajištěny pro nově tvořící se českou lidovou knihovnu. Fond německé knihovny čítal 15.000 zpracovaných svazků (Lug, Viktor: Heimatskunde des Bezirkes Reichenberg , s. 114 počet svazků v roce 1937 15.825), což představovalo bohatý fond hudebnin, dále anglickou literaturu a separovanou knihovnu německých zakázaných autorů. To vše se stalo základem fondu české lidové knihovny.

V novinách byla zahájena akce pro soustřeďování darů českých knih, ale s nevalným výsledkem. Na nákup bylo minimum prostředků, přesto se podařilo několik darů z vnitrozemí. Z českých menšinových knihoven se zachovalo jen pár desítek knih, které byly většinou zničeny vlhkem.

Již začátkem června 1945 zahájila svou činnost čítárna, a to jako první v pohraničí. Půjčovalo se nepřetržitě každý den od 9 do 20 hodin, v neděli a ve svátek jen dopoledne. Všichni měli přístup volný a bezplatný. V červenci bylo možno nahlédnout do 57 druhů novin a časopisů, z čehož bylo 13 deníků. Nutno podotknout, že o provoz knihovny pečoval tříčlenný personál, který se krčil v tmavé komůrce, kterou sdílel s opravovanými knihami, novými přírůstky a knihařem a jeho stroji. Knihovníci neměli k dispozici ani vlastní psací stroj s českými typy.

Pokud jde o knihovnu, ta zahájila provoz krátce po otevření čítárny. Byl pro ni vytvořen a schválen výpůjční řád. Kromě jiného předpokládal, že návštěvník zaplatí 30 Kčs zálohy, 5 Kčs zápisného, 2 Kčs za legitimaci a 50 hal. za každou vypůjčenou knihu jako malý příspěvek na krytí režijních nákladů, zvláště na vazbu a nákup knih.

Na počátku si čtenáři mohli vybírat z fondu, který čítal necelých 500 svazku českých knih. Během krátké doby se podařilo získat státní příspěvek ve formě vázaných knih, a tak počet českých knih vzrostl na téměř 3.000 svazků. Knihovna v té době řešila ještě jeden velký problém. Jednalo se o zajištění knižního majetku v soukromých německých bytech. Podařilo se hlavně převézt knihy z takových míst, kde to vyžadoval veřejný zájem.

Liberecká Městská lidová knihovna byla brzy považována za nejlepší kulturní podnik ve městě. Dokonce pomohla se založením žákovských knihoven, knihy si též půjčovala vojenská posádka. Hudební oddělení udivovalo díky fondu německé knihovny svým rozsahem nejen laickou veřejnost, hudebniny si chodily půjčovat také liberecká opera nebo pěvecký sbor Ještěd, hudební škola a různé hudbymilovné kroužky ve městě. Tento fond se průběžně doplňuje a jeho další chloubou je plně automatizované zpracování v bázi hudebnin. První poválečný rok zahájila veřejná knihovna velmi úspěšně, neboť vedle již zmíněného hudebního oddělení bylo zde oddělení české i německé literatury, dále anglické, ruské, francouzské a italské oddělení a začalo se zakládat oddělení pro děti. Cíl, který si liberečtí knihovníci stanovili, totiž vybudovat z Liberce kulturní středisko, se začal naplňovat.

Město se po válce neustále rozrůstalo. Byly k němu připojovány dříve samostatné obce. Pro knihovnu to znamenalo zisk v podobě fondů obecních knihoven, které si přebudovala v síť poboček. Obyvatelé vzdálených částí tedy nemuseli zajíždět do centra.

V roce 1947 se také změnil název knihovny na Ústřední městská knihovna statutárního města Liberce.

Zdárný návrat k demokratické republice byl přerván nástupem komunistické diktatury. Nikdo však netušil jaké osudné následky tato vláda přinese. Pro knihovnu znamenal rok 1948 jistý přínos. Stále chyběly potřebné finance na nákup knih. Tento stav se zlepšil, když nad knihovnou převzal patronát ministr informací a osvěty Václav Kopecký, který uvolnil dotaci na nákup knih z fondů svého ministerstva. Kopecký navštívil Liberec 3. října 1948 a zavítal také do knihovny. Jeho další návštěvy už měly zcela jiný charakter, řekněme zábavný, a knihovna už ho nazajímala.

Ústřední městská knihovna Václava Kopeckého, tak zněl nový název, pracovala v obvodu města do začátku roku 1951, kdy podle nové organizace knihovnictví převzala funkce okresní a krajské knihovny jako Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého. Ze soudobého tisku se toho o knihovně mnoho nedozvíme, snad jen to, že počátkem února 1948 se do knihovny dostal "zlomyslný násilník, který na několika místech přeřezal vodovodní trubky v budově městské knihovně a způsobil tak volné odtékání vody".

Do roku 1951 pracovalo v knihovně 8 zaměstnanců, což byl vlastně výchozí stav z roku 1948. Čtenáři měli k dispozici půjčovnu pro dospělé, která nabízela volný výběr i výpůjčky ze skladiště, k čemuž bylo možno využít katalog rozdělený podle hlavních druhů litaratury. Byly též vydávány seznamy literatury např. abecední seznam, seznam knih v pobočkách nebo systematický katalog naučných knih. Od roku 1949 vycházel měsíční seznam novinek a do poloviny roku 1951 byl tento měsíčník přetvořen na čtrnáctidenní Zpravodaj.

V roce 1951 mělo oddělení pro mládež úplný volný výběr rozdělený podle druhů literatury a věku čtenářů. V září téhož roku se spojilo hudební oddělení Krajské lidové knihovny s hudebním oddělením Státní studijní knihovny. Hudebniny se půjčovaly domů, také knihy o hudbě a na místě mohli čtenáři využít hudební příručku a v klidu si poslechnout své oblíbené melodie. K výročí vzniku NDR bylo otevřeno oddělení německých knih. Pod hlavičkou Klubu čtenářů začala knihovna pořádat pravidelné přednášky o literatuře, na nichž se mimo jiné podíleli Pavel Eisner, Konstantin Biebl a Marie Pujmanová. Besedy se čtenáři se soustředily na témata, která vyžadovala doba. Tak bylo možno například vyslechnout přednášku O horníku v literatuře nebo v rámci týdne sovětské literatury se konaly vždy od 20 hodin literární večery, kde předčítány ukázky jako Lenin a Stalin v literatuře, Příběhy stachanovců apod. V budově se pořádaly tématicky zaměřené výstavy a v prosinci 1948 bylo možno poprvé shlédnout velkou přehlídku knižní produkce.

Ke konci roku 1951 měla Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého fond o 50.301 svazku knih, v čítárně byl vyložen 131 druh novin a časopisů, v hudebním kabinetu byly k dispozici 942 kusy gramofonových desek. V roce 1945 navštívili knihovnu 474 čtenáři, zatímco v roce 1951 to byli již 5.234 čtenáři. V roce 1945 proběhly 2.733 výpůjčky a o šest let později již 173.383 výpůjčky. Pro úplný přehled chronologie poboček - 1947 Harcov, Pavlovice, Rochlice a Ruprechtice, 1948 Františkov, 1949 Růžodol I a nemocnice. Koncem dubna 1951 přidělilo ministerstvo informací a osvěty libereckému kraji pojízdnou knihovnu s 1.200 svazky a během krátké doby se jejich počet zvýšil na 7.000. 15. května 1951 vyjel autobus na svou první cestu po libereckém a novoborském okrese.

Budova knihovny sloužila původně jako víceúčelové zařízení. Byla postavena v roce 1863. Od roku 1949 proběhlo uvnitř knihovny mnoho úprav tak, aby co nejvíce interiéry vyhovovaly účelům knihovny. Během roku 1951 se jednalo o přemístění knihovny na Leninovu třídu (dnes Masarykova tř.) č. 9 (bývalá budova Obchodní a živnostenské komory, po té Krajský národní výbor spolu s Krajskou správou SNB a od 60. let ředitelství OÚNZ a dětská poliklinika a nyní opět obchodní komora) spolu se Studijní knihovnou a Oblastní galerií, avšak tento záměr nebyl nakonec uskutečněn.

 

Město se po válce neustále rozrůstalo. Byly k němu připojovány dříve samostatné obce. Pro knihovnu to znamenalo zisk v podobě fondů obecních knihoven, které si přebudovala v síť poboček. Obyvatelé vzdálených částí tedy nemuseli zajíždět do centra.

V roce 1947 se také změnil název knihovny na Ústřední městská knihovna statutárního města Liberce.

Zdárný návrat k demokratické republice byl přerván nástupem komunistické diktatury. Nikdo však netušil jaké osudné následky tato vláda přinese. Pro knihovnu znamenal rok 1948 jistý přínos. Stále chyběly potřebné finance na nákup knih. Tento stav se zlepšil, když nad knihovnou převzal patronát ministr informací a osvěty Václav Kopecký, který uvolnil dotaci na nákup knih z fondů svého ministerstva. Kopecký navštívil Liberec 3. října 1948 a zavítal také do knihovny. Jeho další návštěvy už měly zcela jiný charakter, řekněme zábavný, a knihovna už ho nazajímala.

Ústřední městská knihovna Václava Kopeckého, tak zněl nový název, pracovala v obvodu města do začátku roku 1951, kdy podle nové organizace knihovnictví převzala funkce okresní a krajské knihovny jako Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého. Ze soudobého tisku se toho o knihovně mnoho nedozvíme, snad jen to, že počátkem února 1948 se do knihovny dostal "zlomyslný násilník, který na několika místech přeřezal vodovodní trubky v budově městské knihovně a způsobil tak volné odtékání vody".

Do roku 1951 pracovalo v knihovně 8 zaměstnanců, což byl vlastně výchozí stav z roku 1948. Čtenáři měli k dispozici půjčovnu pro dospělé, která nabízela volný výběr i výpůjčky ze skladiště, k čemuž bylo možno využít katalog rozdělený podle hlavních druhů litaratury. Byly též vydávány seznamy literatury např. abecední seznam, seznam knih v pobočkách nebo systematický katalog naučných knih. Od roku 1949 vycházel měsíční seznam novinek a do poloviny roku 1951 byl tento měsíčník přetvořen na čtrnáctidenní Zpravodaj.

V roce 1951 mělo oddělení pro mládež úplný volný výběr rozdělený podle druhů literatury a věku čtenářů. V září téhož roku se spojilo hudební oddělení Krajské lidové knihovny s hudebním oddělením Státní studijní knihovny. Hudebniny se půjčovaly domů, také knihy o hudbě a na místě mohli čtenáři využít hudební příručku a v klidu si poslechnout své oblíbené melodie. K výročí vzniku NDR bylo otevřeno oddělení německých knih. Pod hlavičkou Klubu čtenářů začala knihovna pořádat pravidelné přednášky o literatuře, na nichž se mimo jiné podíleli Pavel Eisner, Konstantin Biebl a Marie Pujmanová. Besedy se čtenáři se soustředily na témata, která vyžadovala doba. Tak bylo možno například vyslechnout přednášku O horníku v literatuře nebo v rámci týdne sovětské literatury se konaly vždy od 20 hodin literární večery, kde předčítány ukázky jako Lenin a Stalin v literatuře, Příběhy stachanovců apod. V budově se pořádaly tématicky zaměřené výstavy a v prosinci 1948 bylo možno poprvé shlédnout velkou přehlídku knižní produkce.

Ke konci roku 1951 měla Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého fond o 50.301 svazku knih, v čítárně byl vyložen 131 druh novin a časopisů, v hudebním kabinetu byly k dispozici 942 kusy gramofonových desek. V roce 1945 navštívili knihovnu 474 čtenáři, zatímco v roce 1951 to byli již 5.234 čtenáři. V roce 1945 proběhly 2.733 výpůjčky a o šest let později již 173.383 výpůjčky. Pro úplný přehled chronologie poboček - 1947 Harcov, Pavlovice, Rochlice a Ruprechtice, 1948 Františkov, 1949 Růžodol I a nemocnice. Koncem dubna 1951 přidělilo ministerstvo informací a osvěty libereckému kraji pojízdnou knihovnu s 1.200 svazky a během krátké doby se jejich počet zvýšil na 7.000. 15. května 1951 vyjel autobus na svou první cestu po libereckém a novoborském okrese.

Budova knihovny sloužila původně jako víceúčelové zařízení. Byla postavena v roce 1863. Od roku 1949 proběhlo uvnitř knihovny mnoho úprav tak, aby co nejvíce interiéry vyhovovaly účelům knihovny. Během roku 1951 se jednalo o přemístění knihovny na Leninovu třídu (dnes Masarykova tř.) č. 9 (bývalá budova Obchodní a živnostenské komory, po té Krajský národní výbor spolu s Krajskou správou SNB a od 60. let ředitelství OÚNZ a dětská poliklinika a nyní opět obchodní komora) spolu se Studijní knihovnou a Oblastní galerií, avšak tento záměr nebyl nakonec uskutečněn.

 

Německá vědecká knihovna Bücherei der Deutschen byla v roce 1945 převzata do české správy. Na jejím bohatém fondu začala vyrůstat česká vědecká knihovna, která Státní studijní knihovna, řízená ministerstvem školství a osvěty.

Těsně po válce měla ve fondu asi 185.000 svazků zpracovaných knih a dále do ní byly soustřeďovány konfiskované knihy z německých veřejných a soukromých knihoven ze severu Čech, které byly tříděny a postupně zpracovávány. Při třídění dokonce vypomáhalo několik německých občanů, kteří byli pro tento účel uvolněni z tábora, kde čekali na odsun do Německa.

V roce 1947 bylo knihovně přiznáno právo povinného výtisku, a to jako druhé knihovně v republice (první byla Národní knihovna v Praze, která jej získala již za vlády Marie Teresie), což znamenalo, že dostala zdarma jeden výtisk od každé vydané české i slovenské knihy a periodika (slovenské do roku 1992). Do té doby byla totiž závislá na darech. Povinný výtisk jí zajistil pravidelný přísun veškeré knižní produkce, což mělo nepochybně obrovský význam v budování fondu československé literatury, nejen vědecké. Po roce 1948, po zrušení Obchodní a živnostenské komory, se podařilo zachránit část jejího fondu, který byl nesmírně cenný, neboť mapoval hospodářství v kraji zvláště v 19. století a 1. polovině století našeho.

Dalším významným vlivem na profil odborné části fondu byla nová struktura průmyslu ve městě. K tradičnímu textilnímu a sklářskému průmyslu přibyl strojírenský, chemický, potravinářský a dřevozpracující průmysl. Význam knihovny vzrostl hlavně od té doby, kdy byla v roce 1953 založena Vysoká škola strojní a textilní. Díky tomu získala knihovna další finanční dotace na doplňování profilovaných oborů.

Rok 1954 představoval pro zdárný vývoj knihovny tragédii. Sídlo měla v ulici U věže č. 9 v budově sice prostorné, ale pro účely knihovny zcela nevhodné, vnitřek budovy byl totiž ze dřeva a navíc byla ve vnitř zanedbána. Tak se stalo, že v únoru došlo k rozsáhlému požáru, který zachvátil celou budovu a zničil většinu zpracovaných 250.000 svazků. Zvláštní je, že se o této události nesmělo mluvit ani psát.

Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Pro knihovnu to ovšem znamenalo ztráty nevyčíslitelné. I když se podařilo obnovit fondy jednak z vlastních rezerv, které byly umístěny mimo hlavní budovu, dále z darů knihoven, institucí i jednotlivců nebo nákupem v antikvariátech, mnoho publikací a periodik již nebylo možno nahradit.

Po požáru byla knihovna, respektive její fond, přemístěna do suterénu Severočeského muzea, kde si pobyla celé dva roky než se pro ni získala budova jiná. Stala se jí ta, kde sídlí knihovna dodnes, na náměstí dr. Edvarda Beneše (dříve nám. Bojovníků za mír) č. 23. Zpočátku bylo knihovně přiděleno jen přízemí a první patro. Proběhly rozsáhlé adaptace, aby se knihovna mohla co nejdříve přestěhovat do prostor, kde by fondy tolik netrpěly, a hlavně kde by se čtenář i knihovník mohli konečně cítit důstojně a pohodlně.

Kromě odborných publikací se od roku 1954 začal budovat fond československých patentů a norem.

V listopadu 1958 rozhodlo nadřízené ministerstvo školství a kultury o sloučení vědeckých knihoven v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Liberci s tamějšími lidovými knihovnami, aby tak vytvořily knihovnu nového typu, která bude poskytovat služby jak odborné, tak lidové knihovny...

 

1. listopadu 1958 bylo potvrzeno sloučení Krajské lidové knihovny Václava Kopeckého se Státní studijní knihovnou, ovšem jenom na papíře. Ředitelem se stal Libor Mrázek, dosavadní ředitel lidové knihovny. Zástupkyní Marie Novotná, bývalá ředitelka vědecké knihovny. Změna názvu již patrně nepřekvapí a nebyla tehdy poslední. Sloučená instituce nesla název Knihovna Václava Kopeckého a nově ji začal spravovat Městský národní výbor v Liberci, kam však spadala Krajská lidová knihovna Václava Kopeckého již od Nového roku 1958.

Bylo celkem logické, že vedení knihovny vzneslo návrh na umístění obou knihoven pod jednu střechu, aby se dostálo i fyzického sloučení. V té době ještě málokdo tušil, jak vleklá záležitost to bude, kolik sil bude zapotřebí, kolik papíru bude popsáno a jak se tato okolnost bude odrážet na zacházení s novou institucí, na níž byly kladeny vysoké nároky. Pro představu například čítárna byla umístěna v takovém prostoru, kde nebylo možno větrat. To byl však nejmenší důvod k tomu, aby knihovny "bydlely" pospolu.

Následující rok přinesl nemalé problémy. Hrozilo odepření práva povinného výtisku, stav nezpracovaného fondu se zhoršil, nová knihovna se potýkala s personálním obsazením, neboť sloučení ji připravilo o dvě a půl síly a většina zaměstnanců neměla knihovnické vzdělání. Odstartoval maraton tahanic s úřady o umístění do jedné budovy, a to na náměstí Bojovníků za mír č. 23. Co však byrokracie byla schopna vyplodit, byl jen opět nový název - Krajská knihovna Václava Kopeckého.

Do nově vzniklé knihovny si každá její část přinesla staré resty - lidová přispěla několik let nerevidovanými fondy a vědecká zase nezpracovanými novinkami.

Problém slučování nespočíval jen v soustředění na jedno místo. To byl jen důsledek toho, že byla potřeba alespoň částečně sjednotit rozdílné struktury každé části nového celku, například společný nákup knih a jejich jednotné zpracování.

Během roku byl vznesen návrh na převedení knihovny pod správu Okresního národního výboru v Liberci. To se podařilo a knihovna dostala opět nový název Okresní lidová knihovna Václava Kopeckého!!! Člověka možná napadne, že liberecká knihovna je nejspíš rekordmankou ve změnách názvů, což ovšem nemůžeme vůbec považovat za klad, právě naopak.

Pro každého z nás znamená nový rok naděje, vždy doufáme, že bude lepší, že se nám splní naše dávná přání. I knihovna vstupovala do roku 1960 s nadějemi. Příznivé pro ni bylo, že čtenářů neubývalo, naopak jejich nároky rostly. Bohužel počet zaměstnanců se snížil. Byl zkrácen rozpočet a již po šesté se stěhovaly interiéry knihovny, které byly těsně před tím čerstvě zařízeny. Pokračovaly spory s Loutkovým divadlem o uvolnění prostor v budově na náměstí pro knihovnu. Divadelníci by se přesunuli do Moskevské ulice a lidová část knihovny by tak přešla ke své "sestřičce". I přes všechny zmatky knihovna pracovala, snaha knihovníků se rovnala v tomto případě maximálnímu vypětí.

50. léta, která jsou pro nás obdobím politických procesů a která můžeme za jistých okolností srovnat s obdobím působení inkvizice, vnímala knihovna jen jako období vlastních potíží. Snad si toho všimli i "soudruzi nahoře", a tak teprve po dvanácti letech od komunistického puče vznikl v knihovně kabinet politické literatury.

Po správní reformě v roce 1960 byl Liberec zbaven funkce krajského města, což se velmi negativně odrazilo na přístupu státních orgánů k významným libereckým institucím. Tato situace se nevyhnula ani knihovnictví. Autoři nového správního uspořádání rozhodli o umístění knihovního centra nového kraje do Ústí nad Labem. Vůbec však nebylo přihlédnuto k tradicím a kvalitám knihovny v Liberci. Na tomto příkladu je dobře vidět princip direktivního způsobu řízení.

Zpočátku se situace zdála libereckým knihovníkům beznadějná. Přesto však se vedení knihovny podařilo po nekonečných jednáních získat povýšení spolu s Knihovnou Maxima Gorkého v Ústí nad Labem do I. kategorie. To znamenalo zpracování celostátního povinného výtisku, plnění funkce střediska meziknihovní výpůjční služby, vydávání bibliografických soupisů a metodických materiálů a výchova knihovníků profesionálně i politicky. Obě knihovny též měly úzce spolupracovat s inspektorem pro kulturu krajského národního výboru a řídily metodicky jim svěřené okresní a menší knihovny. Na tyto činnosti dostaly obě finanční příspěvek - Knihovna Maxima Gorkého 20.000 Kčs a Knihovna Václava Kopeckého jen 10.000 Kčs (!).

Ani do konce roku nebyly zabezpečeny prostory pro stále se rozšiřující knižní fond. Dosáhlo se pouze návštěvy dvou soudruhů z Městského národního výboru, kteří si prohlédli prostory knihovny, aby pak mohli podat zprávu o neradostném stavu a pohnuli zároveň s umístěním knihovny do jedné budovy. K rozhodnutí však do konce roku nedošlo.

V roce 1961 byl uveden v činnost nový organizační řád, kde mimo jiné byla stanovena funkce knihovny, její poslání, článek o péči o knihovní sbírky, organizace a umístění knihovny. Avšak z dosavadní činnosti a spolupráce začalo vyplývat, že je ohrožena existence nedávno vzniklé sloučené knihovny. Vyplynulo to zvláště z reorganizace územní správy a knihovna začala být zatlačována na pozici lidové knihovny, ačkoliv veškeré stanovené úkoly pro práci s odbornou veřejností plnila. Snaha po její likvidaci spočívala také v krácení prostředků na investice do úprav hlavní budovy, ale i poboček a pro rozšiřování prostorů, pracovníci byli kráceni na platech a otázka odepření povinného výtisku se znovu vynořila jako přízrak. Dále byly knihovně kráceny zahraniční nákupy, zvláště z tehdy nesocialistických zemí, i když v té době knihovna "živila" odbornou literaturou vysokou školu a školy střední i ostatní odbornou veřejnost. O společném umístění se i letos mohlo knihovně jenom zdát.

Rok 1962 znamenal stav nejvyššího ohrožení práva povinného výtisku víc než dosud (srov. situaci v roce 1990). Jednání o společném umístění vrcholí. Následujícího roku převzal správu knihovny Krajský národní výbor v Ústí nad Labem.

 

Zpočátku tohoto období prameny mlčí. Knihovnu provázely stále stejné potíže - nedostatek prostorů pro knižní fondy, nedostatek pracovníků k zajištění řádného chodu, přesto čtenáři byli spokojení, neustále jich přibývalo, počet výpůjček se zvyšoval. Jistá stagnace byla zaznamenána až v roce 1967, kdy máme k dispozici rozbor činnosti za tento rok.

Následující rok vstoupil do našich dějin jako další tragický předěl. Libereckým knihovníkům probíhal vpád sovětských tanků před očima. Pamětníci vzpomínají na střelbu ze samopalu, která byla mířena do oken čítárny. Jedno bylo skutečně prostřeleno. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Komusi ona dávka prosvištěla nad hlavou.

Srpnem 1968 skončilo období nadějí a národ čekalo více než dvacet let normalizace. Dozvídáme se, že dosavadní ředitel Libor Mrázek byl odvolán. Prozatímním ředitelem byl jmenován Václav Carva, po němž převzal řízení vyššími místy dosazený Eduard Žďárský v roce 1970.

Od konce 60. let se knihovna honosila dalším názvem, a to Vědecká a lidová knihovna Václava Kopeckého v Liberci. Rok 1969 znamenal konec adaptací, bourání a stěhování interiérů, což se dělo za přispění zaměstnanců a zejména ředitele Libora Mrázka, během uplynulých deseti let knihovna prošla několika vnitřními reorganizacemi a při tom všem se snažila poskytovat kvalitní služby, což se jí dařilo. Nejvýznamnější událostí tohoto roku bylo ukončení souboje o společné prostory knihovny, deset let jednání a snažení se konečně úspěšně a knihovna měla jednu hlavní budovu.

Všichni se vrátili ke své práci, knihovna žila každodenní život. V roce 1970 se podařilo knihovně získat bohatý fond dvou zrušených knihoven. Jedna z nich byla soukromá a pocházela z pozůstalosti Johanna Moellera, knihkupce a nakladatele v Berlíně žijícího od konce 2. světové války v Ruprechticích. Čítala 30.000 svazků, z nichž převážná část významně obohatila fond tzv. sudetik, který knihovna buduje již od roku 1945, průběžně jej doplňuje, ale během totalního režimu k němu nebyl přístup pro běžného čtenáře. Byl vždy prezentován jen jako fond nacistické literatury, ale není tomu tak. Najdeme v něm například mnoho zajímavých, s německou pečlivostí sestavených, publikací vlastivědných. Dnes si můžeme opravdu zhluboka oddechnout, že se během uplynulých let nenašel žádný novodobý "Koniáš", který by z titulu své funkce nařídil likvidaci tohoto vzácného a potřebného fondu.

Druhým souborem, který knihovna získala, byly fondy farní knihovny z Nového Města pod Smrkem a několik svazků z farní knihovny v Hrádku nad Nisou, Oba fondy dokumentují dobu a způsob života v okrese hlavně v 18. století. Obsahovaly několik prvotisků, mnoho bohemika regionální publikace.

Rok 1970 proběhl ve znamení úprav vnitřku budovy a započalo se s instalací osobního výtahu.

V důsledku politického ovzduší se ani knihovně nevyhnuly prověrky, a tak si pro ukázku ocitujeme:"...bylo provedeno politické a odborné hodnocení 30 odborných pracovníků knihovny. V říjnu a listopadu se uskutečnilo politicko-pracovní hodnocení zaměstnanců knihovny podle usnesení vlády ČSR č. 213. Hodnocení ukázalo na mnohé slabiny v chápání základních otázek naší vnitřní a zahraniční politiky u některých pracovníků a tím i na nutnost zvýšení politicko-ideové činnosti uvnitř knihovny..., aby všichni pracovníci absolvovali jako součást odborného vzdělání všechna témata stranického vzdělávání 1970/71..."

Knihovna v roce 1971 změnila opět svého správce, jímž se stal Okresní národní výbor v Liberci.

Posledním záchvěvem odhodlanosti vzepřít se nenáviděnému režimu bylo zapření části zvláštních fondů neboli ideologicky nevyhovujících knih, ať už obsahem nebo autorem, ale i odpovědným redaktorem či ilustrátorem. Jak víme, knihovna dostávala povinné výtisky a některé tituly ještě nakupovala, zvláště beletrii. Stalo se tedy, že knihovníkům byly do ruky diktovány tituly, ale oficiální seznam nikdy nebyl vydán. Mezitím však knihovníci tajně vytřídili povinné výtisky "závadné" literatury a rychle převezli do jednoho z pobočných skladů. Za dané situace, psal se rok 1973, dávali všanc svou kariéru i existenci.

Ostatní, duplikáty, byly "poslušně" odevzdány ke svozu.

 

Kdybychom chtěli jednoduše charakterizovat toto dvacetiletí, řekli bychom, že knihovna pracovala podle dané šablony. Neustálý kolotoč výstavek, besed, stále stejné hodnocení činnosti, jako že "plán byl splněn" či dokonce "překročen". Vždyť i výpůjčky se plánovaly a splnění daných ukazatelů bylo kladně hodnoceno. K čemu to bylo? Brigády socialistické práce si dávaly závazky k otřepaným výročím.

Bylo by mýlkou, kdyby se předchozí řádky vyložily jako znevažování práce knihovníků. Naopak, všichni se všemožně snažili sloužit svému hlavnímu poslání, kterým však nebylo plnění plánu, ale péče o čtenáře. Jako příklad bychom uvedli tzv. Úterky pro 25 neboli komorní večery s literaturou. Snad to nezní jako fráze, politika šla zkrátka stranou, protože správný knihovník vidí před sebou člověka, kterému je kdykoli po ruce při poskytování služeb. Bez lásky ke knize a člověku nelze toto poslání dobře plnit a nepomohou ani žádné pětileté plány.

Knihovna však jaksi vypadla z povědomí veřejnosti, alespoň při sestavování různých přehledů o městě, buď zcela chyběla nebo se přinejlepším dostala jednou větičkou mezi botanickou a zoologickou zahradu. V místních periodikách jí prostor pro vlastní propagaci byl poskytnut a sama si vydávala také propagační publikace již od svého počátku.

V roce 1976 získala knihovna nový statut. Spolupracovala se Státní vědeckou knihovnou Maxima Gorkého v Ústí nad Labem při zpracování povinného výtisku a dělila se s ní o působnost v severočeském kraji v metodickém vedení místních lidových knihoven. Také si vysloužila předposlední název Vědecká knihovna Václava Kopeckého. Palčivá otázka "kam s ním?", to je, kam se stále se zvětšujícím fondem, nutila knihovnu hledat další dislokované sklady, mnohdy nevyhovující pro umístění knih. Tato skutečnost komplikuje výpůjční proces. Čtenáři dlouho čekají na starší literaturu či periodika a pro knihovnu to znamená nadbytečné finanční náklady při přepravě.

Soužití dvou různých celků již dvacet let v jedné budově se osvědčilo. Literatura pro všechna oddělení se zpracovává v oddělení akvizice a katalogizace (od ledna 1968 v 2. patře). Ke konci 80. let se objevil pokus přejít na automatizaci, ale skončil fiaskem, neboť počítač ATARI byl dobrý leda tak na hraní. Skutečná automatizace nastala až po roce 1990.

Vnitřek budovy se v průběhu let upravoval v rozsahu dostačujících financí. Že jich mnoho nebylo, se projevilo i ve zrušení knihařské dílny. Upravovaly se také pobočky. Bohužel na některé se nedostalo, a tak živoří na velmi bědné úrovni. Stát se sice honosil péčí o kulturu a vzdělanost, ale všechno bylo úplně jinak. Těch dvacet let nás všechny unavilo, postavilo do individuálního mikrosvěta. Neradostná skutečnost, kterou jsme všichni žili. Ve skrytu duše jsme však doufali, že to nemůže být věčně. Oživení opravdu přišlo s listopadem 1989, odkdy se píše současnost, o níž krátce pojednává poslední kapitolka.

 

Na 21. listopad 1989 byl dlouho předem plánován tématický zájezd do Prahy. Nikdo netušil, že až ten den přijde, bude to s republikou trochu jinak a že knihovníci budou "u toho". Zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Většina účastníků zájezdu se v malých skupinkách smísila s davem na Václavském náměstí. Bohužel odjezd byl pevně stanoven. Cestou z Prahy bylo možno vidět obrněné transportéry, které nakonec nezasáhly. Okamžitě po příjezdu se knihovna probudila z dvacetiletého spánku. Připojila se ke všem provoláním, která vznikla v Praze. Poskytla své psací stroje i síly k rozmnožování veškerých materiálů, kopírku tehdy ještě nevlastnila. Všichni ochotně poskytovali informace a knihovna se vpravdě stala informačním centrem. Ukázala, že její mlčení bylo jen na oko. Většina zaměstnanců projevila svou svobodnou vůli. Knihovna se zkrátka neodmyslitelně stala součástí listopadových událostí v Liberci.

V následujícím roce došlo k několika zásadním změnám. Ředitelkou se stala paní Věra Vohlídalová, knihovna získala snad už poslední název Státní vědecká knihovna v Liberci a přešla pod přímé řízení ministerstvem kultury. Po dvaceti letech stanul v čele knihovny opět člověk s knihovnickým vzděláním, neboť tím posledním byl Libor Mrázek.

Nová doba však s sebou přinesla i jedno ohrožení. Tím je dodnes nevyřešený problém povinného výtisku i přes novelu vyhlášky. Nakladatelé odmítají na své finance rozesílat povinný výtisk, což se sice pochopit dá, ale knihovníci nemohou tuto skutečnost přijmout. Vysvětlení je prosté. Knihovna uchovává knihy nejen pro jejich okamžitou potřebu, ale i pro budoucí generace. Co s knihou, kterou si sice někdo koupí, ale za několik let ji už nikdo nenajde, protože bude v knihovně chybět a v soukromé knihovně onoho člověka bude provždy ztracena?

Nedostatek prostorů v současné době vyrývá vrásku na čele. Složitá jednání o uvolnění budovy ředitelství Potravin nepřinesla očekávané výsledky. Na jednu stranu můžeme děkovat, neboť instituce jakou je knihovna potřebuje budovu, která je pro ni stavěna, nikoli jen nějaké provisorium, které se do nekonečna a ke škodě knihovníků, čtenářů i fondů, upravuje a přestavuje.

V roce 1993 byla tato myšlenka již vyslovena a stala se předmětem jednání.

Svým probuzením dala knihovna najevo, že nastřádanou chce energii zúročit, a tak stačí nahlédnout do nově vydávaných Výročních zpráv, aby se každý mohl přesvědčit, že knihovnu obec potřebuje.

Jsou knihovny s mnohem delší historií. Ta naše, liberecká, ji sice vtěsná do jednoho století, ale bylo tak bohaté na události, že nemohlo nezasáhnout do jejího vývoje.

 

Na místě Němci vypálené židovské synagogy v Liberci se 16.12.1997 uskutečnilo slavnostní symbolické položení základního kamene Stavby smíření. Stavbou, nad níž převzali v roce 1995 záštitu prezidenti České republiky a Spolkové republiky Německa, je nový objekt Státní vědecké knihovny v Liberci, v níž je zakomponována židovská modlitebna.

Jednu z největších židovských synagog ve střední Evropě vypálili v Liberci nacisté v průběhu "Křišťálové noci" z 9. na 10. listopadu 1938. Jejímu zrodu v osmdesátých letech minulého století pomohlo město spolu se všemi církvemi. Podle ředitelky liberecké knihovny Věry Vohlídalové navazuje Stavba smíření i na tento akt vzájemného porozumění a ve vazbě na válečná léta představuje částečně i akt odškodnění. "Je symbolem podané ruky nad vzájemnou minulostí do nové budoucnosti a symbolem smíření lidí a mezilidské komunikace," řekla Vohlídalová při slavnostním aktu.

Nad základním kamenem zazněla poselství prezidentů Romana Herzoga, přednesl ho velvyslanec Anton Rossbach a Václava Havla, za kterého promluvil Pavel Tigrid. V poselství Václava Havla bylo vzpomenuto, jak oba prezidenti přišli na myšlenku podpořit projekt Stavby smíření.

Položení zájkladního kamene

"Požár a zničení jedné z největších synagog v Evropě předznamenaly budoucí tragedie ukončení staletého soužití Čechů, Židů a Němců v naší vlasti. I proto je dobré, že projekt Stavby smíření pamatuje i na židovskou modlitebnu vkomponovanou do budovy knihovny," zaznělo z úst Pavla Tigrida.

Za velkého mrazu se slavnostního poklepání základního kamene, které provedl předseda Senátu Petr Pithart a velvyslanec SRN Anton Rossbach, zúčastnili velvyslanci Státu Izraele, Švýcarska, ministři Gruša a Talíř, pražský a zemský rabín Karol Efraim Sidon a desítky dalších významných hostů.

Přejato z deníku Liberecký den, středa 17. prosince 1997.

 

Význam knihoven a práce všech, kteří se na jejich činnosti podílejí, jsou potřebné pro všechny, kdo mají zájem o nejrůznější formy vzdělání a poznání všech pramenů historie i současnosti, které sice člověka neživí v materiálním významu, ale které ho dovytváří a dělají z něj člověka jako takového.

Pro nás knihovníky to v současnosti znamená přizpůsobit se požadavkům doby a veškeré shromážděné duchovní bohatství zprostředkovat všem zájemcům tak, aby za použití moderní techniky byla snaha předchozích a současných "buditelů" na tomto poli využitelná. A tak tedy dnešním uživatelům nabízíme nejen klasický a tradiční soubor informací, ale i nové báze dat. Jedná se o knihy, periodika, články z regionálního i celostátního tisku, regionální osobnosti, zákony a vyhlášky v plných textech, hudebniny, nakladatelé a tzv. sudetika (spr. germanika z Českých zemí).

Knihovna se chce stát učastníkem mezinárodní počítačové sítě INTERNET, aby nejen svým uživatelům zpřístupnila informace ze světa, ale také aby světu přiblížila informace o našem regionu. Z toho vyplývá nutnost spolupráce se zahraničními knihovnami a institucemi - již dnes je to Britská národní knihovna (The British Library) a Harvardská univerzitní knihovna (The Harvard College Library), zvláště jejich slovanská oddělení.

Za podpory rakouského velvyslanectví a rakouského ministerstva zahraničních věcí byla v roce 1992 vybudována veřejná rakouská knihovna, která prostřednictvím literatury prezentuje náš sousední stát.

Nově zakládané databázové centrum bude schopno poskytovat kvalitní rešerše a jiné informační služby nejen z vlastních zdrojů.

A konečně zásadní a zřejmě nejpodstatnější závazek pro naši knihovnu směrem k budoucím generacím je a bude dosáhnout již zmíněné výstavby nové budovy knihovny v městě pod Ještědem.

 

Kontakt

Krajská vědecká knihovna v Liberci

příspěvková organizace

Rumjancevova 1362/1

460 01  Liberec I – Staré Město

tel: 482 412 133, fax: 482 412 122

 

e-mail: library@kvkli.cz

Město LiberecLiberecký kraj