Dominika Petrová (*1995)

Slovy bez písmen

 

Slyšíš jak to piáno krásně zní? Slyšíš ty tóny? Ty ozvěny minulosti? A vzpomínáš, když zlehka proplétal své prsty mezi tvými a učil tě hrát? Přejeď hřbetem ruky ještě jednou po tom černobílém poli a třeba si vybavíš i jeho dotyk. Vnímáš tu melodii? Rozumíš té řeči? Smáli jste se, ale nemluvili. Nikdy jsem neslyšela jediné slůvko, které byste mezi sebou prohodili a to jste u toho piána proseděli celé věky. Posaď se na stoličku a nech ruce spočinout na tom zázraku. Mluv, mluv, o čem chceš… vyjádři se! Vždycky stával za tebou a díval se ti přes rameno. Červenala ses a pokaždé když ses na něj podívala, se ti zablesklo v očích tak mocně, že v jeho očích jakoby propukl déšť. Čím déle jste tam seděli, tím více jste se báli sami sebe dotknout. Jen jste o sebe zavadili a hned jako kdybyste se opařili, jste se s podivným zachvěním od sebe odtáhli. Když hrál, pokládala jsi mu hlavu na rameno a tak prazvláštně ses dívala jako doposud na nikoho z nás.

Já ty tóny obdivovala táhly mě tam. Poutaly ke klíčové dírce a probouzely v mé hlavě již dávno pohřbené touhy a sny. Avšak nechápala jsem ten jazyk, to souznění. Copak si člověk může rozumět i beze slov? Copak jste oba úplně němí? Jak můžete vědět, o co jeden druhého žádá bez otevření úst? Ptávala jsem se tě, vzpomínáš? Nikdy jsi nic neřekla, jen se usmála. Teď už se ale nesměješ, nehraješ, nemluvíš. Jen se plahočíš jako bludička temným lesem. Už nemáš v očích blesky, už v nich jen prší a to tak silně, že se ti plouží i po tváři. A i když náhodou ten déšť přestane, slunce nevysvitne. On už sem nepřichází, už tě nehladí… Dlouho jsi tu nebyla, ale teď tu přeci stojíš, tak se posaď! Nemůžeš… zase prší a sesouváš se k zemi. Mluv! Zvedla jsi hlavu a zadívala se oknem ven. Nabrala jsi vzduch do svých plic a lehce naklonila hlavu. Slyšíš tu hudbu? Zase jí slyšíš znít? Po tváři se ti rozkoulel další pramen z říčky, kterou svým deštěm krmíš v očích. Proč skláníš hlavu a v ruce držíš ten list? Co je v něm psáno? Už ho nedržíš, upustila jsi ho a vstala. Kam chceš jít? Ještě jednou jsi přejela po tom nástroji rukou a teď to cítíš. Tu a tam zatlačíš a ta píseň už nezní jen v tvojí hlavě. Znám jí… hrával ji on a teď ty. Je něžná, ale smutná, hrozně smutná… Jenže ty máš na tváři úsměv… přes všechny ty slzy, vidím na tvé tváři úsměv. Ty víš, že ti ho připomíná, tvé oči jsou zase plné blesků a s každou notou je jich tam čím dál tím víc. Nikdy jsem tě neviděla takovou… Zlehka jsem odsunula dveře a vešla dovnitř. Hrála jsi dál, pořád dál a mnohem hlasitěji. Sehnula jsem se pro ten papír a teď už vím. Vím, že ho voláš, že bys zase chtěla vrátit čas zpátky a mít ho u sebe. Jenže podle toho, co tady stojí, už nikdy na tvé volání neodpoví, nepohladí tě, nedotkne se tě. Obdivuji tvou výdrž. Jak na něj můžeš pořád volat, když víš, že už se z toho výletu nikdy nevrátí? Zůstane tam na půli cesty navždy ztracený a už se nevrátí. Tvé tóny začínají utichat a tvůj úsměv povadat. Ruce svezly se ti do klína a můj pohled se bezděčně stočil na koberec. Co mám říct? Jak mám tvé srdce utěšit? Přišla jsem blíže a dotkla se prsty kláves. Pokojem se rozlétly hrozné zvuky. Bylo mi trapně, protože já hrát neumím, ale ty ses jen usmála a zavedla mé prsty tam, kde měly být. A tak se učím, učím se mluvit tou vaší řečí a už vím, že nepotřebuji slova na to, abych vyjevila, co cítím.

2012 © All rights reserved - KVKLI | Autor ilustrací - Ivan Antoš | Created by CATCHEXCEPTION s.r.o.