Čtenářská výzva

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim).
Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války.
Nepodařilo se jim to.
V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa.
Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení.
Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.
Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.

Kniha v našem katalogu

Domů? Cesta domů vede odněkud a vede někam. Pro někoho představuje domov místo, pro jiného lidi, pro všechny pocit bezpečí. Čím je pro ty, které se dostaly do vězení, a kdo vlastně jsou? Trestáme je nebo převychováváme? Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí, většina vyrostla nebo žije v prostředí, kde bití je normou. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Ale pak v té vší temnotě zasvítí světlo. To jsou autentické osudy bývalých vězeňkyň.
Kniha vychází s dokumentárními fotografiemi Karly Zoufalé a předmluvou Jiřího Gajdoše, který dvacet let působil v bezpečnostních složkách a posledních deset let se věnuje prevenci kriminality a sociálního vyloučení.

Kniha v našem katalogu

Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí, o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči.
Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouštějí na nejlepším příteli člověka.
Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší.
Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval.

Kniha v našem katalogu

Na můj povel, knihu do ruky! Hlášení podává Helena Sováková, výjimečná žena, která v české armádě strávila víc než dvacet let a dotáhla to až na hodnost plukovnice. Sloužila v Iráku i v Afghánistánu a zažila téměř vše: smrt, strach, šikanu v mužském prostředí, ale i spoustu vojenského humoru. Třeba když na základnu v Iráku přivezli bezradným vojákům nové pračky…
Jako hlavní armádní psycholožka pomohla desítkám kolegů, kteří po návratu z války trpěli nočními můrami. Starala se o rodiny, které v boji ztratily syna či partnera. Zároveň zůstává oporou stovkám lidí, kteří čelí nejrůznějším životním překážkám — v práci, ve vztazích i při výchově dětí. Je to kniha nejen o životě v uniformě, ale taky o naději. O tom, že i když nám v životě není dobře, existuje cesta ven.
Varování: Během četby hrozí dojetí, husí kůže, smích i úbytek stresu. A to díky mnoha praktickým radám, které kniha obsahuje.

Kniha v našem katalogu